Přihlášení

Jméno

Heslo



Zapomněli jste heslo?
Pro zaslání nového
Klikněte sem.

Rychlé info

Pro přidání zprávy do Rychlého infa, musíte být přihlášeni.

Žádné zprávy.

Navigace

Anketa

Zatím nejsou žádné ankety.

Slovo na neděli - kázání

Vybral pro vás náš Jirka, a to nejen na neděli

11.10.2009

Zvěst listu Římanům – 1. část

ZAČÁTEK HNĚV ZAČÁTEK EVANGELIA – BOŽÍ HNĚV

Bez vědomí Božího hněvu není Božího milosrdenství

 

Dnešním kázáním bych rád zahájil pohledy do listu apoštola Pavla Římanům. O tomto dopise se říká, že je v něm jakési kompendium Boží zvěsti, která je obsažena v evangeliu. V listu Římanům (křesťanskému sboru v Římě) vskutku je shrnutí a systematické podání toho, co Pavel zvěstoval. Jenže, a to je potřeba poměrně hlasitě zdůraznit, nejde o podání, které by nebylo hluboce zakořeněno v kontextu situace, v níž se apoštol i římští křesťané nacházeli. I pro tento list a především pak pro jeho zvěst určenou pro nás, je kontext důležitý. Proč psal apoštol tento dopis?

Celá apoštolova misijní služba nekřesťanskému prostředí se odehrávala v napětí mezi světem křesťanů ze Židů a z pohanů. V listu Římanům se to zřetelně projevuje. Jaké byly důvody apoštolova dopisu do Říma?

1. Podpora pro Jeruzalémské chudé – posílení jednoty v církvi

Apoštol píše s největší pravděpodobností z Korintu, odkud se chystá na cestu do Jeruzaléma, kam hodlá přivézt finanční pomoc. Kromě pomoci samotné je její nedílnou součástí vyjádření sounáležitosti sborů z pohanů s židovsko-křesťanskými sbory. Věděl, že v Jeruzalémě má své odpůrce, a že to tam nebude mít jednoduché. Mnozí mu měli za zlé, že je ve vztahu ke křesťanům z pohanů příliš liberální. Měli za to, že zlehčuje Zákon(Mojžíšův),který by měl být plně dodržován. Byl obviňován z toho, že vedepohany klacinému duchovnímu životu.

Apoštolovi záleželo na těch, k nimž patřil a z nichž vzešel (farizeové, Židé). Záleželo mu na tom, aby měli pravé poznání toho, jaký má být jejich postoj k Zákonu, a co má řídit duchovní život člověka (co má být jeho hnacím motorem – ne Zákon, ale Duch:7.kapitola je věnována Zákonu &  8.kapitola je věnována Duchu a životu z Ducha svatého). Záleželo mu na tom, aby jejich křesťanství bylo svobodné. To se odráží i v listu Římanům. Prosí římské jednak o dokončení sbírky (jejíž význam byl víc než materiální) a prosí o modlitby za svůj návrat do Jeruzaléma. Apoštol je vlastně mírotvorcem mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů.

2. Podpora misie do Španělska – Řím jako misijní základna

Životním posláním apoštola bylo přinášení evangelia těm, kdo se s ním ještě neměli možnost setkat. Proto plánoval svou další misijní cestu, a to až do Španělska. Řím pro něho mohl být modlitebně materiální základnou pro misii (podobně jako mu byla syrská Antiochie základnou pro misii v Malé Asii). Vzhledem k tomu, že římský sbor nezaložil, předkládá mu vyznání „svého“ evangelia – jak pro Židy, tak i pro pohany. Toto evangelium apoštol v listu vysvětluje včetně konkrétních důsledků, které přináší do života (od 12. kapitoly).

3. Slovo k napětí v římském sboru

Vzhledem ke kontextu listu, který se pohybuje mezi Jeruzalémem a misií ve Španělsku, je potřeba zmínit ještě jednu souvislost. I v samotném římském sborupanovalo napětímezi křesťany ze Židů (kterých bylo méně; badatelé uvádějí cca 1/3 sboru) a z pohanů. S tímto vědomím je potřeba vnímat všechno to, co apoštol v listu rozebírá – jedná se o reakce na konkrétní situaci, i plány, které apoštol měl.

A v tomto všem se my, dnešní čtenáři Pavlova dopisu, musíme nějak najít.To, že se Pavlův list do římského sboru dostal do novozákonní sbírky, svědčí o tom, že v tomto dopise je aktuální zvěst nejen pro tehdejší křesťany s jejich problémy a duchovními a praktickými dilematy, nýbrž i pro nás.

II. PavelII. Boží evangelium a Pavel

Hned z úvodu dopisu apoštola je jasné, o co půjde – o evangelium.

Tomuto evangeliu (nebo tímto evangeliem – 1,9) apoštol slouží. V dalších kapitolách pak rozvádí obsah – co náleží k evangeliu, co do něho nelze odejmout. A tady se dostáváme k prvnímu většímu bloku, v němž apoštol téměř ve třech kapitolách hovoří oBožím hněvu. Evangelium jako Boží oslovení – Boží dobrá zvěst (zvěř přinášející dobro) – začíná Božím hněvem.

III. ČteníIII. Čtení

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. 2 Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. 3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu? 4 Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? 5 Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.

Bůh nikomu nestraní. 12 Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona.

Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, 10 jak je psáno: `Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, 11 nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; 12 všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.

Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, 22 Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: 23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; 24 jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. 25 Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.

IV. evangeliaIV. Boží hněv – začátek zvěsti evangelia

Ač se nám to nemusí zdát korektní a příjemné, musíme přijmout, že to první, čeho se apoštol dotýká při představování evangelia, je Boží hněv. Věnuje mu převážnou část celých prvních tří kapitol. Boží hněv, to je pro apoštola něco, co nelze od evangeliaodtrhnout – je to jeho začátek!

Evangelium bez začátku – ne, že by snad nedávalo smysl. Naopak bylo by velice příjemné. Bylo by o Bohu, který nabízí cosi navíc k životu. Kdo by o to nestál. Jenže evangelium má svůj začáteka v něm je hlasité slovo o Božím hněvu, který je obrácen proti každé bezbožnosti (ř: asébia; 1,18) a nepravosti lidí.

Podíváme-li se do širšího kontextu Písma, začne nám být velice brzo jasné, že Boží hněv je něco, s čím se na stránkách Bible setkáváme velice často. Kolikrát čteme ve Starém zákoně, že „hněvem...Hospodin vzplanul hněvem...“ a pak se začaly dít věci. Lidé se třásli před Božím hněvem a jeho projevy. Pomyšlení na Boží hněv bylo obrovským důvodem (alespoň někdy) pro změnu myšlení a jednání.

Připomeneme-li si například situaci povolání proroka Jonáše, pak tento prorok nakonec do Ninive došel a kázal zvěst o to, že město bude během 40 dní vyvráceno. Byla to zvěst o Boží hněvu a Božím soudu (ten nepřišel znenáhla, byl oznámen hlasitě dopředu). A Ninivští tenkrát uvěřili Božímu hněvu a soudu. A činili pokání, v němž tušili určitou naději (Jon 3,9): „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu anezahyneme.“ Tak, jak doufali, se stalo. Bůh od svého hněvu odstoupil.

Boží hněv, to není – jako to vidíme z naší lidské zkušenosti – nárazová, nezvládnutelná, výbušná a nekontrolovatelná emoce. Boží hněv je stálým prvkem Boží povahy stejně jako např. láska (Nový biblický slovník).

V následujících třech bodech bych se chtěl zastavit u toho:

1.Koho se týká Boží hněv?

2.Co provokuje Boží hněv?

3.Co odvrací Boží hněv (a přináší Boží zalíbení)?

 

1. Koho se týká Boží hněv?

Apoštol Pavel v listu Římanům věnuje velký prostor tomu, koho se týká Boží hněv a proč. Základním východiskem apoštola je skutečnost, že „Bůh nikomu nestraní“ (2,11). Zmiňuje různé skupiny lidí a popisuje, žea jakse jich týká Boží hněv. Nakonec dochází k tomu, že všichni lidé bez výjimky jsou hříšní(zhřešili) a jsou daleko od Boží slávy (3,23), tedy spočívá na nich Boží hněv, který vyjadřuje postoj svatého a spravedlivého Boha vůči každé formě hříchu (zla).

Jak je možné, že může apoštol takto paušálně dojít k výroku o všech lidech? Základním Pavlovým argumentem je pozorování, že všichni lidé mají přístupv nějaké, leč dostatečné, míře k poznání Boha a toho, co je dobré(či Pravda).

Na Pána Boha ukazuje stvořený svět(příroda, kosmos – řád; Ř 1,19), k Pánu Bohu odkazuje svědomí(1,32; 2,15) anebo morální zákon, který je vepsán do srdce člověka (2,12). Na Pána Boha pak explicitně (výslovně) ukazuje Mojžíšův Zákon(2,17). Každý člověk má přístup k alespoň jednomu z těchto zdrojů Božího zjevení: „Co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsouneviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemajívýmluvu.“ (1,19-20).

Apoštol rozčleňuje lidstvo do tří kategorií, přičemž o každé z nich platí, že všichni zhřešili – poznali Boha, ale nevzdali mu čest.

A co je důvodem Božího hněvu? Co ho provokuje na všech skupinách lidí? To je po zmínce o tom, koho se týká Boží hněv, druhá poznámka k apoštolově poselství Božího hněvu.

2. Co provokuje Boží hněv?

Apoštol Pavel velice obšírně mluví o tom, že „Boží hněv se zjevuje z nebe protikaždé bezbožnosti (ř: asébia) a nepravosti lidí, kteří potlačují pravdu.“ (1,18) Tím nejzákladnějším srdcem bezbožnosti, nepravosti a zvrácenosti je pýcha(byť to apoštol takto doslova neříká). Pavel mluví o potlačení pravdy – té pravdy, kterou má každý spolu se svým myšlením (přemýšlením) na dosah, a to v dostatečné míře: „Poznali Boha, alenevzdali  mu čest..., jejich scestné myšlení (dosl. „rozvažování, uvažování“) je zavedlo domarnosti.“ (1,21)

Apoštol pokračuje dál ve dlouhém výčtu (katalogu) konkrétních zvráceností, u nichž je potřeba povědět, že Pavel není hysterický křesťansko-židovský moralista, který to doopravdy v popisu své doby přehnal. Pavel nezveličoval. Soudobí (nekřesťanští) autoři jsou v popisech své doby ještě tvrdší:

Virgiliusnapsal: „Dobro a zlo je smícháno (popleteno dohromady). Všude je tolik válek, tolik forem zla, není žádná čest...“ Pavlova doba byla dobou, kdy vládl amok násilí. Tacituspopisuje tuto dobu takto: „Vstupuji do dějin, které jsou plné pohrom, temných válek, zla... Všechno se zdá být v deliriu nenávisti a teroru. Otroci jsou podpláceni, aby zrazovali své pány... Ten, kdo neměl nepřítele, byl zničen svým přítelem.Suetoniusnapsal o vládě Tiberia: „Nebylo dne, aby někdo nebyl popraven“. „Řím“, popisuje Livius, „nebyl schopen unést ani své nemoci, ani léky, které ho mohly vyléčit.“ „Pyšný Řím je obětí vlastní prosperity.“ napsal poeta Propertius. Byla to doba morální sebevraždy. Seneca popisuje tuto dobu jako „postiženou zmítající se duší, která už nad sebou nemá kontrolu.

Byla to doba bezprecedentního bohatství a luxusu. V římských koupelích tekla teplá i studená voda ze stříbrných kohoutků. Caligulanamísto pilinami posypal podlahu cirkusu zlatým prachem. Juvenalhořce poznamenává, že „luxus, který je bezohlednější než válka, se usadil nad Římem.“ Senecamluvil o penězích jako o „tom,co ruinuje čest věcí.“ A dodává: „Už se neptáme jaká věc doopravdy je, ale kolik stojí.“ Kriminalita se stala jediným protijedem (protilátkou) znuděnosti. A Tacitusříká, že „čím větší ohavnost, tím větší je potěšení.“

V prvních 520 letech Římské republiky není záznam o jediném rozvodu. První Říman, o němž je záznam, že se rozvedl, byl Spurius Carvilius Ruga 234 BC. „Nyní“, říká Seneca, „ženy se vdávají, aby byly rozvedeny a rozvádějí se, aby byly oddány.“ Ženy vyšší římské společnosti datovaly události ne podle konzulů, ale podle jmen svých manželů. Juvenal se zmiňuje o ženě, která měla 8 manželů během 5 let.

Zlé skutkyovšem nevyrůstají pouze z bezbožné zvrácenosti, nýbrž i ze zbožnézvrácenosti. Ta je napořád popisována ve zbožnosti farizeů a zákoníků své doby.

Leccos z toho, o čem píše Pavel a římští filozofové a moralisté, nalezneme i dnes. Boží hněv se zjevuje proti každé konkrétní jednotlivé nepravosti. Přesto však je potřeba se vrátit k tomu, co dává prostor bezbožnosti a nepravosti. Je to pýcha. Pýcha v níž sepřestane počítat s Pánem Bohem.

A je nakonec jedno, jestli se s Pánem Bohem přestane prakticky počítat v církvi anebo mimo ni. Důsledky na sebe nenechají čekat, a to ne proto, že by Pán Bůh najednou z nebe zasáhl. Je to tak, že Pán Bůh naopak nic neděláa ponechává běh věcínapospas scestnému myšlení, které potlačil Boží pravdu – pravdu o svatém, spravedlivém Bohu, kterému budeme skládat jednou účty z toho, jak jsme žili. Pán Několikrát to zmiňuje apoštol, že Pán Bůh nechal napospas zvrácené mysli a nečistým vášním. Toto Boží nejednání je zcela jistě pro mnohé dobrým důvodem pro ujištění se v tom, že na „tom Bohu nic není a kazatelé evangelia nemístně straší. Nakonec jsou za to placeni“.

Zvěstuje-li se evangelium, je potřeba začínat Božím hněvem, který je namířen proti bezbožnosti, pyšnému povyšování se nad Pána Boha, jeho odmítání či zlehčování do podoby více či méně neschopného, leč laskavého nebeského dobráka.

Jak se to stane, že my lidé– ve svých pocitech neprožívající nebezpečí Božího hněvu – dojdeme poznání sebe sama a akutnosti Božího hněvu?Krom toho, že tento hněv smíme čas od času v životě vnímat v konkrétních životních situacích, je mu potřeba uvěřit. Jistě to souvisí i s přemýšlením– stejně jako může vést na scestí, může přemýšlení vést k víře. A tím se dostávám ke třetímu bodu přemýšlení o Božím hněvu – víra je tím, co odvrací Boží hněv.

3. Co odvrací Boží hněv?

Co odvrací Boží hněv? Už když my lidé začneme řešit tuto otázku, je to znamením dobré cesty, protože už ho bereme vážně a cítíme, že na nás spočívá Boží hněv. To bývá skutečné zjevení, které člověka srazí k zemi z výšin jeho domnělé velikosti.

A tady apoštol Pavel nesměřuje náš pohled v prvé řadě na sebe sama a nějaký čin či vyznání. Směřuje náš zrak k Pánu Ježíši Kristu. On se postavil meziBoží hněv a nás. Do prostoru mezi mnou, který si zasluhuje Boží hněv a spravedlivého Boha se postavil Pán Ježíš, který se rozhodl ztlumit Boží hněv. Svou obětí ho utišil. Vzal na sebe naši bezbožnost a nabídl nám otevřené dveře k Otcově lásce.

I zde je výzva k víře. Tomuto je potřeba uvěřit. To je to jediné, co odvrací Boží a nám přináší do srdce pokoj. A tak vírou docházíme k poznání vlastní bezbožnosti a k tomu, jak vážné důsledky to má. A vírou přijímáme ospravedlnění Boží, pokoj do srdce a přístup k lásce nebeského Otce. Apoštol Jan je zde v plné shodě s apoštolem Pavlem, když říká: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na němzůstává.“ (J 3,36)

ZávěrZávěr

Závěrem nechť zazní dvojí slovo Žalmů:

Žalmy 90:11 Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál? 12 Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

Žalmy 103:8 Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; 9 nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. 10 Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. 11 Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; 12 jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. 13 Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.


4.10.2009

 

 

Co patří ke křesťanovi a církvi podle Janova evangelia – 11. část

SPOLEČENSTVÍ PRAVDYSPOLEČENSTVÍ SVOBODY Z PRAVDY

O otroctví, které ničí život aniž to člověk musí vědět – hříchu

První čtení:Římanům 6,8-14

Text kázání: Jan 8,31–36

PRVNÍ ČTENÍPRVNÍ ČTENÍ

Ř 6,8–14 Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9 Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. 10 Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. 11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. 12 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; 13 ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. 14 Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.

UVEDENÍ NAVÁZÁNÍUVEDENÍ - NAVÁZÁNÍ

Minulou neděli jsme v Janově evangeliu sledovali, jak důležitá je víra. Víra ne jako vztah k informacím, ale jako vztah a postoj k Pánu Ježíši. Kdo věří, že Pán Ježíš je Boží syn, má věčný život. Vírou v Pána Ježíše je překonán hřích, jehož podstatou a kořenem je právě to, že lidé nevěří.

Sledujeme-li v Janově evangeliu charakteristiky křesťana a církve, pak církev je společenství těch, kteří věří v Pána Ježíše Krista. Jejich víra se projevuje pohledem na něj a nasloucháním jemu.

Dnes navážu na téma víry, která člověku otevírá věčnost, Boží náruč a péči. Nakolik víra tak, jak jsem o ní mluvil minulou neděli je záležitostí, která otevírá brány věčnosti, je také tím, co ovlivňuje (má a chce ovlivňovat) naši pozemskou současnost. Z Janova evangelia budu číst to, CO PÁN JEŽÍŠ POVĚDĚL ŽIDŮM, KTEŘÍ V NĚHO UVĚŘILI.

ČTENÍ KÁZÁNÍMČTENÍ PŘED KÁZÁNÍM

Jan 8,31–36 Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. 32 Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." 33 Odpověděli mu: "Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?" 34 Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. 35 Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. 36 Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.

KÁZÁNÍ KÁZÁNÍ

Je-li víra tak důležitá, že otevírá brány věčnosti, očekávali bychom, že když Pán Ježíš uvidí u svých posluchačů odezvu víry, utře si z čela pot a s ulehčením si oddychne. Vždyť byl překročen práh oddělující věčnou smrt a věčnou blaženost, a o to přece šlo. Jenže u Pána Ježíše nějaké zvláštní ulehčení nevidíme. Pán Ježíš přece jenom potřeboval cosi dopovědět, cosi velice důležitého. Slovo, které jsme dnes četli je slovem pro všechny, kteří uvěřili v něho.

1. VíraVEDE K UČEDNICTVÍUČEDNICTVÍ

Věřící se má stát učedníkem – opravdovým učedníkem. To, co je pro Pána Ježíše samozřejmostí, není samozřejmostí pro nás lidi, totiž že víra přechází v učednictví.

Jestli vírou vcházíme jakoby dveřmi do skutečnosti věčnosti, pak naše časnost (která je již součástí věčnosti) má přejít v učednictví. Co se tím myslí? O co tady jde?

Zaznělo to již dříve a zaznělo to i minulou neděli, že jedním z projevů a důkazů víry je naslouchání Pánu Ježíši, naslouchání jeho Slovu. Jan řekne: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.

2. UčednictvíVEDE K PRAVDĚ SVOBODĚPRAVDĚ A SVOBODĚ

Důležité je proč tomu tak má být. V zůstávání v kontaktu, v úctě, v naslouchání a poslouchání slov Pána Ježíše nejde předně o to, abychom Pánu Ježíši udělali radost a vyjádřili tím, že si ho vážíme. Na prvním místě jde o to, že potřebujeme pravdu pro svůj život, pravdu podle které bychom mohli žít.

Mohl bych nyní rozvíjet téma pravdy v tom smyslu, že člověk vždycky potřebuje nějakou pravdu, podle které by žil a jednal. Mohl bych mluvit o skepsi, kterou vyjádřil později v Janově evangeliu římský prokurátor Pilát, když položil otázku: „Co je pravda?“ Mohl bych také mluvit o tom, kde se nám pravda pro život nabízí a kde ji hledáme, anebo také nehledáme a tehdy nám ji stejně do života vždycky někdo nějak dostane. Zůstaňme však u toho, že Pán Ježíš předpokládá u těch, kdo v něho uvěří, že budou naslouchat jeho Slovu a v něm budou hledat pravdu pro svůj život.

K tomu pak Pán Ježíš Kristus dodává, k čemu ona pravda má být. NÁM SE běžně při vyslovení slova „pravda“ vybaví vyvedení z nevědomosti, poznání a s ním související moudrost pro život, pro dobrou cestu za dobrými věcmi. Jako by pravda byla něco, co k jinak dobrému životu přidá něco navíc. Vzpomeneme-li na českou prezidentskou standartu, pak na ní jsou slova, že „Pravda vítězí“. Již se moc neříká – a čím dál tím méně asi ví, že historicky je onou pravdou míněna „pravda Boží“.

PRO PÁNA JEŽÍŠE je pravda především tím, co nás má vysvobodit – přinést opravdovou svobodu, vyvést z otroctví. Potřebujeme pravdu, která nás učiní svobodnými. Božím záměrem pro nás není jen věčné dobro (které získáváme vírou), Božím záměrem pro nás je také svobodný život již tady.

Znovu si připomeňme, kdo byli ti, kdo slyšeli o potřebě svobody: byli to ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista. Byli to věřící, kdo slyšeli, že potřebují osvobodit. Jejich vyznání a přiznání se k Pánu Ježíši – jejich víra – potřebovala osvobodit. Jako bychom se octli v nějakém divném meziprostoru, kde jsme na jedné straně věřícími (a máme věčný život) a zároveň jsme otroky (jsme v otroctví hříchu).

3. Z3. PRAVDA OSVOBOZUJE Z OTROCTVÍ HŘÍCHUOTROCTVÍ HŘÍCHU

A tak kráčíme postupně od víry, k zůstávání ve Slovu Pána Ježíše. To nás uvádí do pravdy, jež je základem osvobození. Odtud pak nemůžeme jinam, než k tomu od čeho potřebujeme osvobodit – k hříchu. Snad je možno položit otázku: Říkáme-li, že jsme věřící, jsme také svobodní?

Než se na tuto otázku pokusíme odpovědět, je dobře si uvědomit, že Pán Ježíš – jak nám to zapsal Jan – odhaluje, CO JE TO VLASTNĚ HŘÍCH.

Když se řekne slovo hřích, NÁM SE asi na prvním místě vybaví nějaký přestupek – přestupek proti morálce, zvyklostem anebo zákonu (ať lidskému anebo Božímu). Udělal jsem něco špatně, lpí na mně vina. Hřích je špatný skutek, který jsem já – jinak svobodný člověk – z jakýchsi dost těžko anebo snadno pochopitelných důvodů vykonal. Hřích jako by byl pode mnou a já byl tím, kdo ho tvoří, kdo mu vládne.

Pro Pána Ježíše je to jinak (opačně). Hřích není především skutek – přestupek. Není to předně to, co vykonám anebo nevykonám (pokud jsem měl). Hřích je podle Pána Ježíše OTROKÁŘ. Ten, kdo hřeší, je jeho otrokem. Hřích je jako mocný pán, který zotročuje člověka, který pak podléhá (zlo)zvykům a nečistým vášním. Člověk pak nejenže nemá sílu odolat (nemůže si pomoci), on ani neví, že by měl. Myslí si, že je svobodný a má vše pod kontrolou. Hřích je rafinovaný otrokář, který zůstává skryt a je rád, pokud vyvolá dojem, že vůbec neexistuje. Počátek všeho hříchu – hřích sám – je v tom, komu člověk slouží, komu je po vůli.

Není divu, že Pán Ježíš mluvil o svém slovu, které přináší poznání pravdy – pravdy především o svém vlastním otroctví; pravdy o tom, že Boží vůlí je vysvobození z otroctví; pravdy o tom, jak žít, aby to bylo dobré pro mne, bližní a pro Boží slávu.

Nejprve potřebujeme poznat, že nejsme tak svobodnými, jak jsme si mysleli, a pak potřebujeme pomoc ke svobodě. K tomu nám slouží pravda, již přinesl Pán Ježíš ve svém učení a ve svých činech; pravda, kterou je on sám ve svém bytí a pravda, kterou zjevil ve své smrti na kříži. To, co má moc vysvobodit člověka ze závislosti na hříchu, není nic jiného než právě a jenom pravda milostivého Pána Ježíše.

My lidé potřebujeme osvobozující MOC PRAVDY EVANGELIA, KTERÁ: BY ODHALILA naše vlastní otroctví – odhaluje hřích nejenom jak skutek, ale také jako závislost. Kdysi pověděl Jan ve svých dopisech, že „říkáme-li, že jsme bez hříchu, lžeme.“ Možná by dnes totéž pověděl, trochu jinak a řekl by: „Kdo říká, že je nezávislý, lže.“ Kdo rozpozná vlastní závislost na hříchu, zatouží po svobodě.

 

·BY NÁS TÁHLA KE SLUŽBĚ PÁNU JEŽÍŠI - budeme-li sloužit Jemu (budeme-li jeho učedníky), budeme-li zaměřeni na to, k čemu on vede, budeme svobodni. Svobodný nejsem, když jsem nezávislým nýbrž, když jsem závislý na tom, kdo přináší dobro mně a mým blízkým. Svoboda je svobodou k dobrému.

 

ROZDÍL mezi otroctvím a svobodou není ve službě, ale V PÁNU. Jeden mi nic nedává, jen mě využívá, zotročuje. Nemám u něho žádné dědictví. Druhému jde o mé dobro a můj prospěch. Dává mi dědictví. U něho jsem nazván synem. Tomu prvnímu sloužím jaksi samozřejmě, pro službu druhému se musím rozhodnout.

ZÁVĚRZÁVĚR

Jestli jsem minulou neděli zmínil – možná trochu provokativně – že u Jana se nedočteme ani jednou o pokání, pak to neznamená, že by Jan nevěděl o hříchu, jeho vážnosti a odpornosti. Ví o něm, ví že tím největším kořenovým hříchem je nevěra. S apoštolem Pavlem však Jan ví, že spaseni jsme pouze z milosti, a to vírou (Ef 2,8). Ničím jiným.

I Jan ovšem ví o tom, že hřích, to není jenom nevěra. Ta je jenom počátkem a kořenem všeho zlého. Jan velice dobře ví, že hřích je otrokářem, který člověka v každodenním života omezuje a svazuje. Proto si všimnul slov Pána Ježíše o svobodě. Proto si všimnul slov Pána Ježíše o pravdě, která osvobozuje z otroctví hříchu.

To, co apoštolové Pavel a Petr definují slovem posvěcení (růstem do svatosti) a myslí tím zříkání se hříšného jednání (které ve svých listech velice konkrétně vyjmenovávají), o tom Jan mluví jako o svobodě.

Apoštol Jan před věřícími otevírá pozvání ke svobodě – ke specifické svobodě, svobodě od závislosti hřešit. Možná většina z nás radostně na tomto místě vyzná, že jsme lidmi věřícími. Můžeme také povědět, že jsme lidmi svobodnými od hříchu? Že jsme lidmi, kteří touží po svobodě od hříchu, že jsme se nesmířili s tím, jací jsme ve svých závislostech?

Jestli tím hlavním minulou neděli bylo jednoduché POZVÁNÍ K VÍŘE, pak dnes je tím hlavním POZVÁNÍ KE SVOBODĚ VĚŘÍCÍCH. Nechť na závěr zazní slovo Pána Ježíše v podání apoštola Jana a k tomu podobné slovo apoštola Pavla:

Jan 8,31–36 Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. 32 Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. 18 A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. …Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. …nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.


28.9.2009
Zamyšlení

Pěstování duchovního života

Křesťanské ctnosti – ovoce Ducha svatého

Láska – je trpělivá

„Láska je trpělivá….“ 1 K 13, 4-7


Být „věřícím“ je daleko víc, než jen o něčem „být přesvědčen“. K víře jistě patří informace, v níž je rozpoznána pravdu. Ta ovšem nečeká jen na své rozpoznání a přijetí. Jejím smyslem je formovat člověka. Věřícím je ten, kdo se nechá formovat Boží zjevenou pravdou a Duchem svatým. Výsledkem takového formování je to, co Bible nazývá ovocem Božího Ducha. Proto je věřící v nevěřící společnosti nepřehlédnutelný. Apoštol Pavel v listu do Filip říká, že jsme: „…Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět,…“ (Fp 2, 15).

Jaké hodnoty v nás chce formovat Boží duch? Tou první a základní je láska (ř. AGAPE). Čím je a jak se projevuje? Odpověď nalézáme v pohledu a zkušenosti, kterou máme s Pánem Bohem. Velikonoční období, které prožíváme, zřetelně odhaluje lásku (Boží lásku) v Kristově daru sebeoběti za naše hříchy. Určitě i ona inspirovala apoštola Pavla k sepsání hymnu lásky (1 K 13). V něm je láska docela podrobně popsána. První tři verše (1 K 13), v nichž se objevuje často slovo „kdyby“, ukazují na nezbytnost lásky. Bez ní je znehodnoceno každé lidské dílo. Verše 4-7 popisují některé charakteristické znakylásky. A poslední část celé kapitoly zdůrazňuje trvanlivost (věčnost) láskyve srovnání s dalšími životními hodnotami.

Když sledujeme, jak apoštol v prostřední části 13. kapitoly charakterizuje lásku, zjišťujeme, že se setkáváme se třemi pozitivními projevy (co dělá) a osmi negativními (co nedělá). Na první dojem to skoro vypadá tak, že láska je to, co neděláme. Pokusil jsem se nahlédnout pozitivní i negativní charakteristiku projevů lásky tak, že ke každé pozitivní jsem jako protiváhu přiřadil negativní. Ono totiž obojí spolu souvisí.

První charakteristikou lásky, jak ji popisuje apoštol Pavel v 1 K 13, je trpělivost. Nakolik nám v naší řeči toto slovo souzní s utrpením, v původním řeckém jazyce je na první poslech slyšet něco jiného. Podstatné jméno MAKROTHYMIA je doslova přeloženo „dlouhý duch“. Ve slovesném tvaru je doslovný překlad „být dlouhoshovívavý“ (být „dlouhého ducha“, neztrácet naději). To je jádro biblické trpělivosti. Trpělivý člověk je ten, který přijímá danou skutečnost (stav), kterou je či není schopen více či méně ovlivnit, a je ochoten dál nést sebe sama, danou životní situaci či bližního. Ptáme-li se na důvod pro trpělivost, pak ten je v lásce. Láska se odkazuje na trpělivost a trpělivost na lásku. Láska dává důvod trpělivosti a trpělivost je praktickým vyjádřením lásky. Obojí spolu bytostně souvisí.

Ještě víc vynikne trpělivost lásky v protikladu s negativními popisy apoštola Pavla. Myslím, že ze seznamu v 1 K 13, 4-7 sem můžeme přiřadit to, že „láska se nedá vydráždit (KP: „nezpouzí se“) a nepočítá křivdy (KP: „neobmýšlí zlého“).“ Podle přirozenosti, která nám byla dána, jsme více či méně nakloněni k tomu, že se necháme lehce vydráždit